[caption id="attachment_6989" align="alignright" width="300"]
Jistě není pochyb o tom, co je kvalitní město a co je kýč. Kýč podobný latinskoamerickým telenovelám, jejichž negativní dopady na kulturní rozvoj i vzdělanost svých náruživých diváků jsou nepochybné.
Problém je možná mimo jiné v tom, že názor na vzhled budovy může mít doslova každý, posoudit ale komplexní kvalitu stavby, navíc jen z plánů a vizualizací, je už složitější. Natož pak vypracovat „sociálně-kulturní“ zadání. Nebylo to tak vždycky?
Ani náhodou. V minulosti naopak to společenské a kulturní zadání hrálo dominantní roli – netřeba ani mluvit o barokních kostelech a sakrálních stavbách vůbec. I za I. republiky každý větší stavebník věděl, co v tomto ohledu chce a také to vyžadoval.
Jenže ty sociální a kulturní hodnoty staveb nelze nijak kvantifikovat, a to je právě to, co dnes společnost – v zájmu objektivity – chce a potřebuje. Možná proto se mluví jen o těch metrech, wattech a korunách.
Mám pro to takový snad trochu primitivní, ale docela spolehlivý algoritmus. To, co má v architektuře a stavitelství vysokou společenskou a kulturní kvalitu, to prostě přežívá. Řečeno vznešeněji: vyšší sociálně-kulturní hodnota obvykle vede k delší fyzické životnosti. A ještě jinak: budovy, které se osvědčí, se prostě nebourají. Toto pravidlo samozřejmě platí statisticky, v rámci celku, ne v každém jednotlivém případě.
Takže na zhodnocení společenské-kulturních kvalit staveb si musíme pár desítek let počkat?
Bohužel ano. Ale funguje to. Hnusný a vedle něj pěkný a kvalitní bytový dům v téže lokalitě a téhož standardu se v první chvíli pronajmou či prodají za víceméně stejné ceny. Ale postupně se ta odlišná kvalita projeví i na ekonomických výsledcích těch budov. Ta špatná nakonec zůstane prázdná nebo je málo výnosná a majitel ji proto zboří. Kvalita naopak přežije, dodejme zpravidla a častěji.
V praktické rovině z toho plyne, že bychom měli více rekonstruovat a revitalizovat a méně stavět budovy nové.
Určitě. A ony ty rekonstrukce jsou zároveň k přírodě a životnímu prostředí šetrnější. Nepotřebujete tolik nového materiálu, nemusíte ho přivážet, nebudujete základy. Takže máte vše, co potřebujete: lety prověřené společenské a kulturní hodnoty a zároveň i environmentální šetrnost.
Je tu ale potíž: rekonstruovat budovu je dražší než ji postavit na zelené louce.
To není pravda, neplatí to vždy, ostatně na portálu SF na toto téma byla publikována podle mne přesvědčivá studie (http://www.stavebni-forum.cz/…-novostavba/ ). A pokud by se konečně změnil náš přístup k architektuře a stavitelství vůbec, nepochybně by bylo možné podpořit rekonstrukce nějakým stimulem. Máme tu už legislativu, která nám přikazuje stavět od roku 2020 víceméně pasivní stavby. Proč nemít zákon, který by rekonstrukce daňově zvýhodnil? Jenže – váhu evidentního a značného užitku takového stimulu, a to pro celou společnost, zatím přebíjí skutečnost, že neexistuje žádná silná zájmová skupina, která by na podpoře revitalizace starých stavebních struktur profitovala. Kdo by asi tak financoval „Českou radu pro kvalitní architekturu“, aby byla schopným protihráčem třeba České rady pro šetrné budovy?
Pak je tu ale ještě stále právě ta energetická úspornost – na staré, byť rekonstruované budovy se ty nové energetické standardy obvykle nedají naroubovat!
Samozřejmě. Navíc ta dnešní „nearly zero“ mantra zase odvádí pozornost a energii stavebníků jinam, zase jen do ekonomických parametrů. A ještě k tomu budou ty zjevně náročné energetické standardy architektům do značné míry svazovat ruce při plnění jejich hlavního úkolu – reflexi společenských a kulturních hodnot. Proto také tvrdím, že takzvaná zelená architektura a šetrné stavitelství v tom smyslu, v jakém jsme o nich mluvili, jsou vlastně společnosti škodlivé.