Biennale Architettura 2012: něco málo impresí z letošních Benátek

  • 19. 12. 2012

[caption id="attachment_6982" align="alignright" width="225"] Bienále dialog nabídlo – právě ten „common ground“, skvěle prezentovaný třeba ve venezuelské expozici dokumentárními fotografiemi z „osquatovaného“ nedostavěného věžáku. Fotografiemi, ukazujícími v podstatě běžný, každodenní, vcelku pozitivní život, byť na staveništi. Letošní Bienále bylo jeden z prvních kroků k tomu, aby ten „ground“ byl „common“ pro architekty i „obyčejné lidi“. Není na místě označovat je za neprofesionály či laiky. Vždyť všichni jsme uživatelé architektury na plné úvazky sedm dní v týdnu! Pokud takto koncipované expozice – kromě již zmíněného Foster ateliéru, Venezuely či Německa také například skvělé Tschumiho inzeráty (dvacet let staré!), Burghardtův manifest moderny, japonský „post-tsunami“ pavilón nebo triptychy „Banality dobra“ Crimson Architectural Historians – zatím nedokázaly oslovit ne-architekty, je třeba přičíst to už zmíněné a nyní snad už překonávané architektonické autopoiézi.

Architekti tak dlouho necítili potřebu komunikovat (doopravdy komunikovat, nikoli jen žádat honorář!) s uživateli své tvorby, až si na to „zbytek lidstva“ zvykl. Výsledkem je, že veřejnost, respektive lidé nevědí, co by od architektů vlastně mohli a měli očekávat, nevědí, co architektura umí či by měla umět. Pravda, dost často to nevědí ani ti, kdo se kreslením domů živí. Ale to se snad časem poddá.